Facebook

Hlášení Rozhlasu

Jaroslav FALTA

Jan Falta

Narodil se v Rumburku 22. března 1951. Vyrůstal o pár kilometrů vedle v Jiříkově. Ve své rodině měl Jaroslav neředěnou motoristickou a hlavně závodnickou krev, a tak se po vzoru svého staršího bratra Jirky a svého strýce Jaroslava Čermáka začal věnovat motokrosu.

 Propracoval se až na samou špičku a v letech 1974 – 1975 byl nejlepším motokrosařem planety. V roce 1974 bojoval v královské třídě do 250 ccm celou sezónu se soupeřem Genadijem Mojsejevem ze Sovětského Svazu. Po posledním závodě mistrovství světa se stal mistrem světa, ale o titul nakonec přišel. Nesportovní chování sovětských závodníků na trati ve švýcarském Wohlenu, ani protesty po závodě, ho ještě o titul nepřipravily. Teprve nám tak známá česká malost, provinčnost, omezenost, závist a strach z řad vlastních lidí byla tou pravou příčinou. Když se mělo na říjnovém kongresu FIM v San Marinu rozhodnout a vedením světové motocyklové organizace v připraveném usnesení chtělo našeho jezdce jmenovat mistrem světa pro rok 1974 (viz rubrika “Ukradený titul” – “Nesmí se zveřejnit…”), naše delegace vyslaná tehdejším Svazarmem stáhla projednávaný bod z programu a odevzdala tím titul šampióna do rukou Sovětského Svazu.

Za deset let svého působení v seriálu mistrovství světa skončil Jaroslav Falta osmkrát v první desítce. V roce 1971 si dojel pro celkově devátou příčku, v roce 1972 si umístění zopakoval, v roce 1973 skončil šestý, v roce 1974 druhý, v roce 1977 a 1978 devátý, v roce 1979 desátý a v roce 1980 sedmý.

V jeho sbírce medailí z mistrovství světa družstev, tehdejší Trofeje národů třídy 250 ccm a Motokrosu národů třídy 500 ccm, najdete bronzový i stříbrný kov. Chybí mu jen ta nejcennější, kterou získalo československé družstvo v sezóně 1975. Jaroslav Falta musel odstoupit z dobře rozjetého mistrovství světa pro nemoc sleziny, která mu nedovolila vrátit se až do konce roku na závodní dráhu.

Na domácích tratích zvítězil v šampionátu země dvěstěpadesátek v letech 1970, 1977, 1978, 1979 a 1980. S družstvem svého mateřského motokrosového týmu Dukly Praha získal domácí titul v obou silnějších třídách v letech 1979, 1980, 1981. Jako zatím jediný z českých závodníků se dokázal třikrát probojovat na první místo v průběžném hodnocení mistrovství světa jednotlivců. V letech 1974, 1975 a ještě jednou se vrátil do čela po závodech ve Španělsku a v domácích Holicích v roce 1980. 

Jeho jméno je vyslovováno mladými jezdci a fandy motokrosu s velkým respektem. Dnes už všichni vědí, co se tenkrát stalo a proč přišel o zasloužené vítězství. Nikdy se nestal mistrem světa. Odborníci i veřejnost ho tak dlouhá léta uznávali, jen doma se mu této pocty stále ještě oficiálně nedostalo. Teprve na Valném shromáždění České motocyklové federace, jedné z nástupnických organizací po Svazarmu, v prosinci letošního roku, delegáti odhlasovali, že se za chování svých předchůdců omluví a předají Jaroslavu Faltovi ocenění. Po dlouhých dvaceti šesti letech a až jedenáct let po “Sametové revoluci” může motoristická veřejnost očekávat na slavnostním vyhlášení výsledků 20. ledna 2001 v Litomyšli morální satisfakci pro nejlepšího českého motokrosaře století. Tím byl Jaroslav Falta korunován v anketě v průběhu letošního roku a v další vyhlášené anketě o nejlepšího motocyklového závodníka století se umístil hned za Františkem Šťastným na druhém místě.

Veřejnost na jeho sportovní úspěchy tedy nezapomněla. Ukradené tituly se zpravidla nevracejí, ale přesto bychom si měli připomínat úspěchy svých mistrů světa a být na ně hrdí. Aby nezůstaly poslední, protože od chvíle, kdy si Jaroslav Falta převezme ocenění, byť s mnohaletým zpožděním, může se náš motokros i motocyklová federace znovu beze studu dívat do budoucnosti. 

17.12. 2000 jsme si s Jaroslavem Faltou domluvili schůzku. Potřebovali jsme pár nových fotografií do anglického překladu knížky Ukradený titul. Jaroslav se společně se svým synem Jardou v garáži převlékl do motokrosového, Jarda nasedl na motorku, Jaroslav do felicie a odjeli jsme na nedalekou trať.

Jaroslav nesedí na motorce moc často a i když jel pár veteránských závodů, bylo to prakticky bez tréninku. Doma mu říkají, ať se jede projet častěji. Pro nás to udělal, přesto, že na trati byla pěkná zima. Syn mu půjčil svou suzuki, Jaroslav na ní nasedl, objel jedno, dvě kola na zkoušku a začal honit mladé kluky po trati. 

A v objektivu vůbec nebylo poznat, že se po dráze žene skoro padesátník a ne dvacetiletý kluk. Měli jsme ve fotoaparátu jenom málo snímků. Když jsme mu ukázali, že už končíme, že došel film, přijel k nám a s rozzářenýma očima nám ukazoval další zajímavé úseky na trati. A že je to škoda, protože se právě trochu rozjel. Motokros je stále jeho drogou… 

Bývalý motokrosový trenér Josef Hřebeček nám pověděl o Jaroslavu Faltovi: “Když se jel jednou závod v hrozném horku, byli z toho kluci utahaní a tak si po rozjížďce zalezli do stínu pod autobus. Všichni byli jako mátohy a nikdo se ani nehnul. Jarda tam chodil na plném sluníčku, vypadalo to, jako by vůbec nejel. Přitom měl za sebou stejný závod, jako ostatní. Je to prostě talent, vždy prostě věděl, jak si během jízdy nejlépe vyhovět, všechno šlo tou nejjednodušší cestou a ušetřil při tom spoustu energie.

Také dovedl poslouchat rady. Věděl vždycky, co se děje kolem něj na trati, stačilo se postavit někam a lehce mu ukázat novou stopu. Vyzkoušel si jí, příští kolo přijel a jen kývnul – ano, je to lepší nebo zakroutil hlavou, že to dobré není. Vždycky byl svůj.” 

Text: Ivo Helikar a Josef Pacák
Foto: Ivo Helikar