Místní kronika je vedena až po první světové válce a jsou v ní popsány retrospektivně události již od původního osídlení. Kronika Hostěradic byla do roku 1960 vedena samostatně (i za první republiky). Kronikářem je místní občan pan Kubíček, který shromažďuje podklady pro sepsání knihy o Kamenném Přívoze.
Nejstarší částí Kamenného Přívozu je osada Hostěradice, která byla původně statkem na stezce z Prahy do jižních částí Země České a Rakous. K Hostěradicím patřil brod a později převoz přes Sázavu. V 11. století na místě tohoto převozu vznikla osada. O výnosnosti zdejšího převozu svědčí okolnost, že kníže Boleslav II. v posledním roce svého života r. 999 při založení kláštera na ostrově u Davle přiřknul výtěžek z převozu tomuto klášteru.
Roku 1205 daroval majitel Hostěradic osadu Kamenný Přívoz Ostrovskému klášteru. Když byl klášter v husitských válkách zbořen, zmocnili se panství Pražané a zastavili pánům sídlícím v Lešanech obec Kamenný Přívoz. Císař Zikmund v roce 1436 potvrdil tuto smlouvu. Tak se stali majiteli poplužního dvora v Hostěradicích s převozem i obcí Kamenný Přívoz s dvěma mlýny bratři Jeroným a Jan Buškovi z Čečelic. Jejich potomek Jan Kobičan z Čečelic musel dáti osadu Oujezdec (nyní Kamenný Újezdec) majiteli dvora Netvořic a dvůr Hostěradice s obcí Kam. Přívoz byly připojeny k lešanskému dvoru. To se stalo za panování krále Vladislava r. 1476.
V této době byl majitelem dvora v Lešanech Litvínov z Klinštejna na Hořovicích. V roce 1520 byly Hostěradice, obec Kamenný Přívoz a Oujezdec připojeny k panství týneckému, jehož majitelkou byla Lidmila z Klinštejna. Ta roku 1563 postoupila vše Janu Lobkovicovi z Točníku. Lobkovic téhož roku věnoval získané dědictví k ochraně kapitule svatého Víta na Hradčanech na udržování oltáře sv. Silvestra, a to v chrámu svatého Víta.
V roce 1683 byly hostěradský statek i obec Kamenný Přívoz připojeny k panství lešanskému a tak od té doby prožívala zdejší obec nerozlučně společný osud robotný a celou historii.
V 19. století bylo hlavní obživou plavení dříví po Sázavě, práce v požárských lomech a práce v dolech při těžbě zlata. Z těchto zdrojů obživy stojí za zmínku hlavně plavení dříví vory. Jakmile se hnuly ledy vyrazily dvě party plavců se svými vrátnými (parťáky), se sekyrami a sochory pěšky do Čerčan a někdy až do Chocerad, kde na ně čekaly již prameny. Někdy však museli vázat vory sami po 6 až 8 sdělávat prameny, které potom několika jezy a nebezpečnými říčními zákruty plavili do Davle a dále do Prahy.
V té době, to bylo v roce 1880, se na Přívoze uhlím netopilo, chodilo se na dříví do lesa a každý kus dřeva byl v domácnosti vítán. Proto i plavci po cestě házeli do vody dřevo a houžve. Za splavení jednoho pramene do Prahy dostal plavec 12 zlatých.
Poslední plavec na Sázavě se plavil v letech 1940-1941. Ovšem normální plavecký život zašel po roce 1895 otevřením dráhy zvané dodnes “Posázavský pacifik”. Plavecký život zvěčnil ve svém díle spisovatel Posázaví, rodák z Kamenného Přívozu, Jan Morávek.
K historickým zajímavostem patří soubor prehistorické a historické cesty zvané Plavecká v katastru obce Hostěradice, v Kamenném Přívoze pak areál kostela svaté Ludmily, zahrnující vlastní kostel s márnicí, historickou bránu s ohradní zdí a schodištěm.